Od posledního mistrovského kousku „Terrestrials“ panovalo u norských terapeutů ticho po pěšině, aby v druhé polovině loňského roku téměř neočekávaně vypustili novinku příznačně pojmenovanou „Orgasm“. Současná nahrávka zvěčňuje kapelu v období změn, v dalším hledání a putování po místy neprobádaných cestách osobitých hudebních vizí. Avšak ani na okamžik se nevzdálili od svého typického hudebního výrazu. Jeho bytostná podstata – tzv. atroxovitost – jak by ji pojmenovali mnozí středověcí filozofové, je stále vrchovatou měrou přítomna včetně dobře známých tíživých, divných a potrhlých pocitů, zvuků a postupů. Ovšem v mnohem rafinovanější podobě. ATROX jako by na současné nahrávce opět o něco dospěli, zhutněli a rozevláté a živočišností dýchající kompozice na minulém albu dnes vystřídaly otěže vnitřně sevřené techničnosti pevně třímající a řídící přehršel roztodivných emocí, které jen vypustit.

„Orgasm“ přináší několik, dalo by se říci, až zásadních změn. ATROX přitvrdili a ve srovnání s několika posledními počiny dosti výrazně. Už úvodní „Methods Of Survival“ se do vás nekompromisně opře s nebývalou silou a vydechnout vám nedá ani následující „Flesh City“. Kytarové duo Eivind a Ole Marius notně podpořené stejně frenetickou rytmickou sekcí by si s klidem mohlo podat ruce s obdobně trhlými kolegy z MESHUGGAH. Kytarové eskapády, breaky a vůbec mozek drtící postupy jsou tu na denním pořádku. Je vidět, že pánové fungují na podobně defektní vlně… Za druhé: v případě alba „Orgasm“ lze slovo „progresivní“ skloňovat téměř ve všech pádech. Choutky, které naznačili na počinu „Terrestrials“, zde notně zapracovali a dotáhli zatím ke svému maximu. Tradiční skandinávsky stísněné tvrdě kovové vlivy přetavili do podoby svého specifického a ztěží napodobitelného projevu. Místy koketují s jazzovými postupy směřujícími až k minimalismu, což je evidentní zejména v příznačných psychedelicky rušivých a divnými stavy vědomí zavánějících „atroxovských“ vybrnkávačkách a intermezzech (např. „Flesh City“). Ty zůstaly stále stejně trhlé a nervy drásající, připomínající nervózní bzučení mouchy nebo stav psychicky rozhozeného člověka, ale působí rafinovaněji a tolik nevyčnívají, nýbrž se staly organickou součástí celku. Na úkor kytar značně ubylo také klávesových ploch. Povětšinou jsou hodně staženy do pozadí a výrazněji se prosazují teprve až ve zklidněných pasážích, čímž vyniká zajímavý kontrast. Přítomna je už tradičně spousta divných samplů, zvuků, nervózního pískání, schizofrenního šeptání a …kráječ vajec. Tudíž rozmanitost v jednotě a jednota v rozmanitosti jednoznačně vystihuje toto album. ATROX totiž umí být i velmi melancholičtí. Všechny kompozice a jejich části ač dosti komplexní působí vyváženě a obsahují spoustu dobrých nápadů a momentů a nejen díky Monice mají skutečnou hloubku. Hudebníci už dávno nejsou žádní začátečníci a právě technická zdatnost je jednou z důležitých devíz majících na svědomí to, čím jsou ATROX dnes.

Až téměř na úplný závěr jsem si nechal druhou část duše kapely, jíž není nikdo jiný, než Monika Edvardsen. Během dvou let opět urazila další kus cesty k pomyslné dokonalosti. Těžko by se na metalové scéně hledala zpěvačka s osobitějším projevem. Monika vyčnívá vysoko z tradičního ranku metalových zpěvaček, nejen díky výbornému hlasu, ale především originálnímu způsobu práce s ním a technice. Jednou je drsná až bizarní a chladná, jindy něžná a bolestivá („Heartquake“, „This Vigil“) a především upřímná. Také díky ní a jejím specifickým textům získává hudba ATROX na introspektivnosti. Monika maximálně využívá emociálních kontrastů, ovšem oproti „Terrestrials“ drží svůj nespoutaný projev více na uzdě a polehoučku si vás omotává kolem prstu. Šeptá, nabádá, deprimuje, osvobozuje… Méně ječí, sípe atd.  a pohybuje se spíše v „konvenčnějších“ polohách. Po počátečním šoku z prvního setkání s jejím hlasem ji nelze než obdivovat a zamilovat si i ty divné a zdánlivě ošklivé okamžiky. A to se mi líbí. Monika totiž dokázala do hudby ATROX nenásilně propašovat myšlenku, že nic není jen černobílé. Vše má rub a líc a i ošklivé věci mohou být při správném nazírání krásné. A právě na takových kontrastech buduje vnitřně sevřené město emocí. Novinkou je basující vokalista Peter, který tu a tam vypomáhá Monice a např. naléhavý duet „Secondhand Traumas“ oplývá více než hitovými ambicemi.

ATROX i tentokrát dokázali překvapit, i když už ne šokovat. Svůj charakteristicky nervózní projev nořící se do nitra lidské psychiky ještě o něco vybrousili a doplnili o nenápadné jemné nuance, které s každým novým poslechem vyplouvají na povrch. Jen je škoda, že další album bude už bez Moniky, která letos opustila jejich řady kapely.